|
|
Miloslav Švaříček: Splnil se mi klukovský sen - byl jsem na olympiádě |
|
14.01.2004 16:57:07 |
Říká o sobě, že je novoměstský patriot. V roce 1963 vyhrál Zlatou lyži. V té době byl na vojně v Dukle Liberec. Jak sám přiznává, bylo to téměř na začátku jeho sportovní kariéry. Hned o rok později startoval na Zimních olympijských hrách v Insbrucku. Relativně krátké období své aktivní sportovní kariéry vystřídal dlouholetou trenérskou prací. Řadu roků pracuje jako činovník Sportovního klubu lyžování Nové Město na Moravě. On bez Zlaté lyže a Zlatá lyže bez něho - to nejde dohromady.
„Sezóna 1963/64 byla prakticky bez sněhu. Jediný provozuschopný můstek byl v Nýdku u Třince. Tam jsem si třikrát skočil, při posledním skoku jsem ale upadl a sedřel jsem si lokty. No a bylo po tréninku. V nemocnici v Novém Městě mě ruce zavázali a do toho přišla zpráva, že máme připravený trénink v Rakousku. Bydleli jsme tam u starosty. Odtud jsme odjeli ještě na závody do Švýcarska a pak rovnou na olympiádu,“ vzpomíná Miloslav Švaříček na svůj největší životní sportovní podnik, kterého se zúčastnil…
Určitě si pamatuješ, jak jsi v Insbrucku v roce 1964 dopadl?
Nebylo to nic moc, ale splnil jsem si klukovský sen. Jak známo, důležité je zúčastnit se. V severské kombinaci jsem skončil na 23. místě. Po skoku jsem byl myslím osmnáctý, ale na běh jsme špatně namazali, klouzal jsem, takže jsem nakonec ztratil pozici ze skoku.
Jak to vlastně bylo s tvojí nominací na olympiádou?
Tenkrát byla mezi lyžaři značná konkurence. Sám jsem měl veliký problém se tam dostat. Nakonec se rozhodovalo mezi mnou a Čillíkem. Byl jsem šťastný jako blecha, že jsem se na posledních kvalifikačních závodech dostal před Rudlu Čillíka a do Insbrucku se nominoval. Přijel jsem tam v noci. Skokani už tam byli před tím na soustředění. Potkal jsem v půlnoci v hotelu Rašku a on měl v očích slzy. Nedostal se do nominace. Mě ho bylo tak strašně líto a vůbec mi nedošlo, že kdybych se nekvalifikoval, mohl jsem brečet s ním. Raška si všechno odčinil o čtyři roky později v Genoblu, kde získal olympijské zlato na malém a stříbro na velkém můstku.
Do Insbrucku jsem si dovezl dvoje skokačky a dvoje běžky. Joska Matouš, který nakonec skončil čtvrtý, ulámal na svých lyžích špičky. On byl dost těžký a při doskoku pod ním lyže jen praštěly. Tak jsem mu půjčil jednu svoji lyži. Kdo zná fotografický snímek z té doby, Matouš má jednu skluznici světlou a jednu tmavou.
Inklinoval jsi spíše ke skoku nebo k běhu?
Musím přiznat, že mi za začátku, coby dorostenci, šlo lépe běhání. Bylo to asi tím, že v Novém Městě nebyla nikdy skokanská příprava dobrá. Naše můstky byly většinou bez sněhu. Dvakrát, třikrát za sezónu jsme vyjeli na krátké soustředění nebo rovnou na závody, ale to nestačilo. Ale ono jinde to nebylo lepší. Skokanský trénink mi prostě chyběl.
Vzpomínám si - to jsem byl starší dorostenec - jelo se mistrovství republiky v Donovalech. Sníh zase nebyl nikde, ani v Tatrách. Tam sice můstek navozili, ale sněhu bylo tak málo, že jsme zastavovali o kupu slámy. Nejdříve se běželo a pak se skákalo, tedy obráceně než je dnes obvyklé. Na Dalibora Motejlka jsem měl z běhu náskok několik minut a představ si, že on ten náskok svými perfektními skoky smazal a o jednu desetinku jsem s ním prohrál celý závod v severské kombinaci.
V roce 1963 se Zlatá lyže skákala na můstku u Škrobárny nebo na Šibenici?
Na Šibenici, protože stará dřevěná „škrobárna“ spadla po vichřici v roce 1958 a nový kovový můstek se stavěl až někdy v roce 1965 nebo 1966.
Jak rozdílné byly podmínky pro vrcholový sport mezi tehdejším novoměstským klubem a Duklou Liberec?
To se snad ani nedá srovnávat, ten rozdíl byl nebetyčný. Každý nadějný sportovec se tehdy snažil dostat se do Dukly, protože tam byly podmínky pro trénink, tam se jezdilo na závody do zahraničí, celé dva roky jsme vlastně byli na lyžích.
Kdo Tě vlastně přitáhl v Novém Městě k lyžování?
Tonda Chroust, ten mne trénoval. On sám byl výborný závodník, dostal se až na mistrovství světa do Švédska. Paradoxně jsem byl dokonce u toho, když jeho kariéra skončila. Bylo to v Nýdku na můstku s kritickým bodem asi 60 metrů. Vzal lyže a povídá nám mladejm: „A teď se dívejte, jak se skáče.“ Vylezl na věž, rozjel se, lehl do toho, skočil normový bod a jak ležel na lyžích, tak taky dopadl. Po puse dojel, vstal, otřepal se, sklapl lyže a prohlásil: „Tak to se nepovedlo, ještě jednou…“ Skočil ten samý skok, jenže dopad už byl v kotrmelcích. My se mu nehorázně smáli, ale jen do chvíle, než jsme zjistili, že Tonda se nehýbe. Doběhli jsme k němu a on se celej třepal. Na hlavě mu vyrostla boule jako tenisák. A stále se chvěl. To už jsme věděli, že je zle. Sanitka ho odvezla do nemocnice a všichni jsme z toho byli dost špatní. Já nemohl ten den skákat, dokud se sanitka nevrátila a řidič nám neřekl, že Tonda je v pořádku. Tonda si tenkrát strhal vazy v koleně a tím skončila jeho kariéra skokana na lyžích.
Kdo Tě trénoval v Dukle a kdo patřil k tvé generaci sdruženářů?
Zdeněk Remsa nás měl na starosti po skokanské stránce, protože „kombiňáci“ svého trenéra na skoky vlastně neměli.
Když jsem se jako bažant dostal v roce 1962 do státní reprezentace, v „mančaftu“ byl Vlasta Melich (vítěz Zlaté lyže v r. 1958 - pozn. J. H.), Nüser nebo Josef Kubica. Z bažantů jsme tam pak byli Olekšák, Kutheil, Mazánek, Sůva a já. Postupně odešli starší, třeba Melich, který byl na olympiádě s Čillíkem ve Squaw Valley v roce 1960.
Kolik sezón jsi byl na vrcholu své sportovní kariéry?
Poměrně krátkou dobu, právě ve zmiňovaných sezónách 1963 a 1964. A to z poměrně jednoduchého důvodu. Po olympiádě v 1964 roce jsem se vracel z vojny domů. Je fakt, že mi nabídli, abych zůstal jako délesloužící v Dukle nebo jako policajt v Rudé hvězdě, ale většina z nás spěchala domů. Před vojnou jsem dělal konstruktéra v Tokozu ve Žďáře a tak jsem si myslel, že se tam vrátím k rýsovacímu prknu. Bavilo mne to. Tokoz mi ale nabídl pozici kontrolora. Jenže já hrál také slušně fotbal a Novoměšťáci potřebovali v té době posilu. No a to byl vlastně důvod, proč jsem se dosti složitě dostal do novoměstské Chirany a dlouhá léta tam děla v zásobování. Jenže, ředitel Zoubek mi tenkrát na rovinu řekl, že víc jak na dva týdny mě z fabriky pustit nemůže, takže všechny další sezóny už byly spíš takové „bez tréninkové“. Dostal jsem se ještě na mistrovství republiky, kde tenkrát bylo asi deset našich nejlepších skokanů, mezi mini třeba Raška. Moje tréninkové skoky nestály za nic, chlapi si ze mne dělali srandu, ale při závodech jak jsem jel na věži, tak jsem si všiml před hranou ve stopě jakousi větvičku, mně to zadrhlo, jak jsem byl v posazu, tak mne to katapultovalo, já se ještě stačil odrazit a držel jsem to až dolu. I druhý skok se mi podařil a já nakonec skončil osmý. Nejvíc se divil Remsa, jak je možný že bez tréninku jsem tak dobrej. Dokonce mi nabídl návrat, ale mezi skokany. Měl jsem ale existenční problémy, ženu, dítě. Dnes si tak říkám, jestli to nebyla chyba. Možná bych to byl dotáhl až na olympiádu do Saporo.
Jaké bylo loučení s aktivním závoděním. Bylo Ti smutno?
Ani ne, splnil se mi sen - dostal jsem se na olympiádu, zažil jsem dvě senzační sezóny a uspokojovala mne i představa, že budu trénovat mladé kluky.
Jsou závody, na které vzpomínáš nerad?
Asi na ty v Zakopaném, tam jsem měl škaredý pád.
Na jakých lyžích jsi vlastně skákal?
Ač Novoměšťák, skákal jsem na lyžích Pope z NDR. Běžky jsem měl ale ze n. p. Sport Nové Město.
Jak tenkrát probíhalo mazání? V té době přece s vámi žádní servismeni nejezdili?
Samozřejmě, trenér ráno objel trať, řekl dejte tam to nebo ono, každý závodník si musel lyže namazat sám. Někomu to jelo dobře, někomu hůře, podle toho jakou měl kdo kondici a jakou vrstvu vosku na lyže napatlal. Mockrát jsme promazali. Skokačky se parafínovaly a pak se to zažehlilo. Všechno sami.
Z Chirany jsi po pár letech odešel?
Začal jsem dělat trenéra skoku a severské kombinace v Sportovním klubu. Mými nejúspěšnějšími dorostenci byli Pepík Pospíšil a Slávek Buchta. Na tehdejší dobu byly oba výborní. Byl mezi nimi dvouletý věkový rozdíl, takže když jeden vyhrál mistra republiky v mladších dorostencích, druhý vyhrál ve starších dorostencích, a stejné to bylo i v dalších letech, jak rostli a přecházeli až do juniorů. Ti kluci několik sezón vyhrávali co se dalo. Oba pak skončili v Dukle.
Co Tě u lyžování drží i v relativně pokročilém věku, co Tě motivuje?
Lyžování se mi stalo osudné už v útlém věku. Od malička jsem byl na lyžích. Je to moje celoživotní láska, i když pravda, párkrát jsem si říkal, jestli mi to je zapotřebí..? U lyžování byla legrace, měli jsme dobrou partu. A než vysedávat v hospodě u piva a vést moudré řeči? To jsem si šel raději zaběhat. A potom, já jsem takový novoměstský patriot, takže tím se asi vysvětluje i to, že po skončení aktivní kariéry jsem šel vlastně automaticky dělat trenéra mladým klukům.
Posledních deset či dvanáct roků je Nové Město slavné tím, že zde pořádáme závody Světového poháru. To je bezesporu pocta, kterou mnohá i větší lyžařská střediska nezískala. Vnímáš to také tak, že se Nové Město zapsalo do lyžařské historie hodně tučným písmem, nebo to bereš jako cosi samozřejmého?
Pár závodů ve světě jsem absolvoval. Lecjaké sportovní středisko i zvučného jména jsem viděl. Mohu tedy porovnávat. A věř mi, že jsem strašně hrdý na to, že Nové Město na Moravě se mezi ně dostalo a že jsme s nimi srovnatelní, ne-li v některých směrech lepší.
Jaký jsi měl vlastně nejdelší skok?
„Kombiňáci“ zpravidla skákali na středních můstcích. Jen jedinkrát jsem skákal na velkém můstku, to jsem byl v Dukle. V Banské Bystrici postavili nový můstek s kritickým bodem 90 metrů. Tenkrát tam byly 1. československé hry. Ten můstek, co já vím, nebyl kvůli nedostatku sněhu prakticky vůbec využívaný. Nakonec tam instalovali umělý povrch a jezdilo se tam v létě trénovat. Tak tam jsem tenkrát skočil nejdelší skok. Naměřili mi 88 metrů. Nebylo to ale v závodě, nýbrž v tréninku.
 Troufnul by sis na nějaký super velký můstek, třeba v Planici?
Nejspíš ne, na takové můstky musí člověk prodělat velmi poctivý trénink. Tam je obrovská nájezdová rychlost. My jsme na středním můstku najížděli okolo 75 km/hod., na mamutu se jezdí okolo stovky a více. A potom, při skoku na mamutím můstku letí skokan 2 až 3 metry nad terénem, on vlastně kopíruje zakřivení dopadu, zatímco my jsme lítali okolo 10 až 12 metrů. A to znamená jinou techniku odrazu i letu. Je to prostě hodně jiné.
Mezi skokany byl pojmem architekt Jarolímek. On stavěl i novoměstské můstky…
To je pravda. On kdysi také skákal. Nám se ale na jeho konstrukci můstků nelíbilo, že dělal hrozně vysokou hranu a že se létalo z velké výšky dolů. Vzpomeň si třeba na Šibenici. Tenkrát, když tam stavěli nový můstek, tak jsem tam přišel a zděsil jsem se z té výšky hrany stolu. Páni stavitelé mne ale vyhnali, že tomu nerozumím. Jenže já na rozdíl od nich potom na tom můstku musel skákal. A když přijeli na závody kluci za Harrachova, tak se nám posmívali, co to tady máme za kozu. Tam byl problém v tom, že kvůli krátké věži byla malá nájezdová rychlost a my říkali, že se padá z půdy dolů. Na Škrobárně zase byl problém krátkého dojezdu. Tam se muselo včas odšlápnout, aby člověk neskončil v potoce. Horší to ale bylo na jednom můstku v Rakousku. Tam se skákalo u hřbitova, ale shora to vypadalo, že když se víc odrazíš, skončíš mezi hroby.
Miloslav Švaříček byl za svoje sportovní úspěchy, trenérskou práci a za zásluhy o rozvoj lyžování oceněn v roce 2003 při konání 65. výročí Zlaté lyže Cenou Karla Mrkvičky.
|
|
Autor: hlav Foto: hlav |
Přečteno: 8481x  |
| Zobrazeno za 0.364 vteřin. |
|
|
Na této stránce představujeme osobnosti, které jsou úzce spojené se sportovním lyžováním,
Zlatou lyží nebo Novým Městem na Moravě.
Jednotlivé ročníky Zlaté lyže odplynou jako jarní sníh, veškeré aktuality ztratí na aktuálnosti,
zůstanou jen fotografie nebo výsledky. Bylo by ale škoda, aby odplynuly i vzpomínky pamětníků .
bývalých závodníků, činovníků Sportovního klubu Nové Město, anebo novinářů, kteří také napomohli
šířit slávu běžeckého lyžování a nikdy neopomněli přijet na Zlatou lyži.
Přivítáme nabídky takových rozhovorů s lyžařskými osobnostmi, které zde rádi zveřejníme.
|
|
Internet team ZL |
Sobota: 17. ledna 2004
9:30 Start závodu žen na 10 km C
11:00 Start závodu mužů na 15 km C
Neděle: 18. ledna 2004
9:00 Start kvalifikace sprint - ženy,muži F
11:00 Start finále sprintu - ženy,muži |
|
Detailní program všech akcí ZDE |
Chyba SQLChyba SQLChyba SQLChyba SQLChyba SQLChyba SQLChyba SQL
 |
| Tip: Nahlédněte do historie Nového Města na Moravě prostřednitvím exkluzivní kolekce obsahující více než 2500 historických fotografií. Každý den vám přinášíme jinou fotografii, nenechte si ujít žádnou :-)) |
|
